Vrhl jsem letmý pohled do spárů noci: Tma mě pohltila. Mám pocit, že padám, padám do neznáma. Velmi zvláštní pocit mi projel celým tělem, od kořínků vlasů, až po malíček u nohy. Jako bych byl nucen ohlédnout se zpět, za věcmi, nad kterými jsem přemýšlel, které jsem prožil a o kterých jsem pochyboval. Padám černou dírou a vidím spoustu rozcestí a mnoho dveří. Nemám ponětí, co se vlastně děje, já stále padám, padám dolů. Ne! Propadám se vlastními vzpomínkami do urputného řevu malých dětí. Najednou se ocitám v pokoji mezi mrňousi a uvědomuju si, že jeden z nich, jsem já. Pohlednu do nevinných tváří, které vydávají zvuky, co jsou lidskému uchu nejméně příjemné. Dětský pláč
Tato vzpomínka se rozplývá a já se najednou opět vznáším v jakémsi zvláštním typu vakua. Poznávám střechu a oranžový domek. Ano, mé nejhorší vzpomínky bývají na školku! Zlé ježibaby, jako z perníkové chaloupky a uřvaní trpaslíci. To je velmi nepříjemná představa, že ano? V těchto letech se ovšem dá zažít láska, která je čistá, upřímná a bez předsudků! Dětská láska je kouzlo, které nikdy neodvane pryč.
První kamarádství, vyděšené obličeje malých capartíků s barevnými brašničkamy, které jsou zdobené všelikerými obrázky. První den školy je též zážitek na celý život. Další etapa života začíná. Nikdy bych si nepomyslel, že je tento okamžik života tak důležitý. Pak nastávají rozmarná léta mokrá od dětských slz. Nadšení střídá zklamání. A moje otázka zní, proč? Proč a kdo, mě nutí zažívat tolik emotivních okamžiků najednou, v tak rychlém sledu? První dětské krize, hádky, posměšky a pomluvy. Přicházíme o nejlepší kamarády, co se odstěhovali pryč, kvůli svým pitomým a stupidním rodičům. Najednou začínám být nervózní. Vnikám do vzpomínek 6. třídy, kdy se spolek dělí na více táborů. Kouřem potažené zdi záchodů lákají pozornost učitelů přímo k nám. Na konci temného tunelu jsou vždy dveře a za nimi je světlo, i když ho třeba nevidíte. Přijímačky na gympl se jeví velice těžce a toto období jsem shledal jako napjaté, ale nakonec naštěstí zakotvíte na té správné vlajkové lodi. Vždy se můžete odrazit od temného dna. Tohle byl rok 2010, rok splněných přání.
Teď mě ovšem vyrazí dech to, co uvidím, protože tady má skromná cesta končí. Padám. Jasně osvětlená místnost plná červených barev mě uvádí do rozpaků. Vidím několik různě velkých dveří. Napjatě čekám. Co bude dál... V náhlé euforii se rozbíhám a prudce rozrážím těžká, ocelová vrata, která stála přede mnou. Drápy budoucnosti mě pohltily a já padám. Znova. Ta obrovská vzdálenost mě děsí. Padám stále níž a níž.
Starší muž sedí na pohovce a spí. Na něm leží halda odpadků a papírků. Nejspíš jsem v hodně velkém domě, to je ovšem vše, co vím, protože mohu konstatovat, že jsem zde nikdy nebyl. Vyjdu proto z velkého obývacího pokoje. Všimnu si velkých černých dveří, které upoutají mojí pozornost. Pomalými kroky a s nataženou rukou se k nim blížím. Beru za kliku. Dveře cvaknou. Vytvořím malou škvírku mezi zárubní a rámem dveří. Přece jen mě překvapuje, že tam stojí žena, která vytahuje z mužského saka obálku. Otevře dveře a projde vedle mě. Jako bych byl vzduch. Má zvědavost mi nedá a já vcházím do místnosti. Hned jak jsem vešel do pokoje, mě do nosu praštila ošklivá nasládlá vůně. Podívám se na vyleštěný stůl z ebenového dřeva. Leží na něm vizitka podniku nevalné pověsti. Když mi dochází souvislosti, vybíhám na zahradu, abych se nadýchl čerstvého vzduchu. Bác! Tam to není o moc lepší než v pokoji. Zatuchlý smrad vycházející ze zatuchlého zahradního jezírka plného sinic. Přebíhám tedy do dalšího domku, zřejmě pro hosty. A hosté tam také jsou. Myši a potkani se prohánějí po podlaze a prokousané boty a různé kabely mě přesvědčili o tom, že jsem v hrozné díře pochybného člověka bez rodiny, který svoje potřeby ukájí na laciných děvkách. Dobíhám zpět k zarostlému muži a zkouším ho probudit. Marně. Moje paže jako by neexistovaly. Tak tam stojím, v tichu a prázdnotě, které nevěstí nic dobrého. Jediné uklidňující zvuky vychází z krbu a já mám pocit méněcennosti a začínám pociťovat zoufalství. Po dlouhé době opět umývají můj obličej slané kapky, kterým my smrtelníci říkáme slzy. Vytvořil jsem je sám.
Co to má znamenat? A proč tu vůbec jsem?
"Abys prozřel." odpoví mi ženský hlas. Prudce se otáčím. Nikoho jsem ale nespatřil. Z kuchyně se vynořila mně již povědomá postava prostitutky. Nemůžu se hýbat. Ona zmiňovaná žena dojde k mému nehybnému tělu a postaví se za moje záda. "Měl jsi jedinečnou šanci spatřit něco, co spatřilo málo lidí před tebou." Nechápu, myslím si v mé již takto zmatené mysli. "Nepovídej" ozývá se ženský hlas prostitutky podruhé. Mě už bohužel svítá: "Nechceš tím říct, že tohle je moje." "Ano, drahý. Toto je tvoje budoucnost. Tedy lépe řečeno jedna z možných tvých budoucností. Ve dveřích, které jsi na své cestě viděl, byly různé alternativní budoucnosti a ty jsi mohl spatřit výsledky jedné etapy tvého budoucího Já. Zdá se, že sis vybral naslepo. A já pevně věřím, že tě tato zkušenost změní." "Kdo ovšem jsi, bůh?" Sarkastický úšklebek. "Ne tak docela" "Proč by ale někdo ztvárňoval tak mocnou osobu v těle prostitutky?" "Neřesti jsou základní problémy lidstva a já jsem na 1. místě. Nejsem ta ale nadarmo. Sehraju v tvém životě důležitou roli. To už jsem ti ale prozradila dost." V tu chvíli se žena s černými vlasy, koženou bundou a roztrhanými punčochami otočila, sebrala klíče ze stolu a měla se k odchodu. "Počkej! Kdo tedy jsi a proč to děláš právě mě?" "Promiň drahý, ale víc ti neřeknu." Vzala za kliku, otevřela dveře-"Ale ještě jednu maličkost ti říct můžu. Mám nabarvené vlasy." Sledoval jsem, jak se mezera mezi dveřmi zmenšuje a drobným klap, jsem ztratil všechnu naději na vítězství a už nikdy jsem se nedozvěděl, co vlastně byla zač.
Když jsem pocítil drobné nutkání zajít si na toaletu, tak jsem se konečně mohl hýbat. Jak jsem vzal za kliku dveří, začal jsem se vznášet jako pták. Proletěl jsem svůj dosavadní život pozpátku a u dětského křiku jsem vypadl ven.
Nevím, v kolik jsem se probudil, ale ležel jsem na chodníku, olizoval mě můj věrný pes. Celý prochladlý jsem vstal a podíval se na hodinky. Čtvrt na jedenáct. To tu ježím pěkně dlouho, když jsem v 9 vyšel z domu.
Ptáte se mě, proč vám to vyprávím a co se mi vlastně stalo? Zamyslete se nad tím, co vám tento můj zážitek může dát. Jediné, co vím je, že jsem vám popsal 1 sekundu svého života. Když vám řeknu, že jsem to opravdu zažil, budete si ťukat na čelo a říkat, že jsem lhář nebo řeknete, že mi věříte, ale většina z vás to nebude myslet upřímně. Kdo byla ta prostitutka? Nemám do teď jistotu. Ale myslím si, že to, co mě pohltilo, byl anděl. Věřte nebo ne, slyšeli jste příběh o tom, jak jsem pohlédl do tváře anděla!















Ahoj, prosímtě, soutěžím o Vánoční dárek pro svého přítele. Bohužel na něj nejsem schopná ušetřit, jelikož chodím ještě do školy. Pomůžeš mi prosím? Stačí kliknout na tento odkaz! Moc mi tím pomůžeš, tak ti moc děkuju!
http://vanocni.datart.cz/nikola-holanova-si-preje-led-televize-lg (pod obrázkem stromečku dej tlačítko "darujte ozdobu" - uplně vlevo)
PS: Pokud by jsi potřeboval/a někde zahlasovat, stačí se ozvat!